Náš malý příběh
aneb z ústavů do normálního života.
27.1. 1985 jsme spolu začaly chodit
Jmenujeme se Zdeněk a Adélka Nových a chtěli bychom vám napsat náš malý příběh. Máme spolu docela dost věcí společných. Např, oba jsme po dětské mozkové obrně. Oba jsme chodili pouze do zvláštní školy, tehdy totiž jiná možnost nebyla, no je toho opravdu dost, až sami koukáme. Nikdy jsme si nemysleli že budeme normálně žít, teda alespoň já a ani lidí kolem mě. Když vezmete jak na to jsem, moc špatně mluvím takže mi rozumí jenom Adélka. S lídmi se domlouvám přes Internet, ( SKYPE ) a teď i přes Facebook. S rukama moc nemůžu, i když vytvářím vlastní pohlednice a obrázky, to ale nepíšu pro to aby jste mě nějak litovali ale píšu to vám to, aby jste věděli že i takoví lidé jako jsem třeba Já můžou normálně žít a můžou prožívat normální a taky moc krásný, život.
Asi po 18 letech, co každý z nás dvou prožil po různých ústavech, Já jsem byl od 6 let v tomto ústavě, ale s Adélkou jsem se seznámili tady. Nebudeme popisovat jak jsme se tam měli, protože nebylo to moc hezké. V ústavu jsme byli asi 12 let než se sešli naše srdíčka. Bylo to 27.1. 1985. Byli jsme tam totiž rozdělení po různých pavilonech. No a jak to začalo, nebo spíš kdo to začal no přece já Zdeněk, my jsme se všichni vyděli věčinou buď v jídelně nebo na zahradě. Taky na různých společenských akcích jako, kino, dicso ale taky vítězný únor, VŘSR atd. To se dělaly takové besídky, kde jsme museli chválit pány soudruhy. To víte i nám museli blbnout hlavu. No a tam všude jsem začal koukat po Adélce, až jsem jednou nezavřel víčko a ona mi spadla do oka. No prostě jsem jí napsal takový lístek, kde jsem se jí zeptal jestli se mnou nechce chodit. No ona byla sice trochu překvapená, a řekla si zkusit to můžu 
.
Začali jsme spolu chodit na vycházky, posílali jsme si psaníčka, protože to co jsme se viděli to nám nestačilo. Asi po dvou letech co jsme spolu chodili, jsme začali přemýšlet o tom jestli bychom nemohli normálně žít, teda my jsme chtěli, ale jak. Nikdo tomu nevěnoval žádnou pozornost, protože když viděli jak jsme postižení, tak tomu nevěřili. A tak jsem začal psát na různá místa. Jako první jsem napsal do Hrabyně, to byl jediný ústav, kde se mohli lidé vzít a mohli být spolu, což v našem ústavu nešlo. Byl to ústav pro děti a mládež, no a oni mi odepsali že to nejde jelikož prý já jsem z kraje odkud oni lidí neberou. Já jsem totiž z Plzně a Adélka z Ostravska. Potom jsem psal do domova důchodců, už ani nevím do jakého to bylo. Ale vím jak zněla jejích odpověď, jste moc mladí abychom Vás mohli vzít, což byla sice pravda, jenže když jste zamilování tak děláte všechno možné, jen abyste byli pořad spolu a to my dva jsme opravdu moc chtěli. Potom jsme slyšeli že se staví celý bezbariérový komplet v Kladně a tak jsme rychle napsali, že chceme být spolu… Odpověď přišla a byla i docela kladná, "byli jste zařazení do pořadníku ale musíte čekat".
"Tak hold budeme čekat," řekli jsme si, ale jak dlouho. Po nějaké době přišla moje mamka, která tomu také moc nevěřila, že by jsme mohli s Adélkou normálně žít, jelikož jsem ale dost tvrdohlavý, tak to musela přijmout.
"Slyšela jsem že se něco staví tady v Plzni." Začali jsme se o to velmi zajímat. Měli jsme v ústavu moc skvělou sociální pracovnici, která jediná věřila že by jsme to mohli zvládnout a také nám v této věci moc pomohla.
Žijeme spolu od roku 1991 normální život a jsme opravdu moc šťastní. Máme naprosto normální život, můžeme dělat skoro všechno, jezdit na různě výlety, na zábavy, atd. No prostě skoro všechno. Neříkáme že jsme super manželství, ale když má někdo někoho opravdu rád tak může prožít opravdu krásný a nadhérdný život. Ono se říká, že všechno špatné je k něčemu dobré. možná že jsme toho důkazem my dva.To byl asi v krátkostí celý náš malý příběh. Přejeme vám krásný a nádherný život, vždyť každý má velkou cenu. Se srdečným pozdravem,
Zdeněk a Adélka
